Výška komínu nad střechou, komínová hlava a oplechování komína

Ústí komína musí vyčnívat z oblasti, kde vítr obtékající střechu vytváří přetlak. Když v ní zůstane, vítr do komína tlačí místo aby odsával, a tah se v poryvech obrací. Proto se výška neposuzuje absolutně, ale vždycky vůči tvaru střechy: rozhoduje sklon, vodorovná vzdálenost komína od hřebene a typ krytiny.

Pravidla, se kterými pracujeme v terénu, vypadají zhruba takhle. Přesné hodnoty pro konkrétní dům vycházejí z ČSN 73 4201 a u složitějších střech se komín posuzuje individuálně, takže tabulku berte jako orientaci, ne jako výpočet.

Zvlášť se řeší doškové a jiné hořlavé krytiny, kde se ústí zvedá výš, a komíny vyvedené štítovou stěnou, které mají vlastní pravidla pro odstup od hrany. Na chalupách nad Sázavou potkáváme oboje.

Nízké ústí se pozná dřív z chování domu než z metru. Kamna se špatně rozhořívají, při otevření dvířek se kouř převalí do místnosti a v určitých směrech větru je cítit kouř v podkrovní ložnici, i když je zavřeno. Ve vilových čtvrtích v Jesenici a Průhonicích se to objevuje po letech, kdy soused přistavěl patro nebo když vzrostly stromy na hranici pozemku.

Souvisí to i s tepelnou stránkou. Komín, který má nad střechou málo, ale zato po fasádě dlouhý studený úsek, ochladí spaliny natolik, že klesnou pod rosný bod a v průduchu se začne držet kondenzát. U dřeva se z toho stane dehet, u plynu vlhká skvrna na zdivu.

Než začneme cokoli nastavovat, měříme tah a díváme se na celý provoz: jestli má spotřebič odkud brát vzduch, jestli v domě neběží digestoř nebo rekuperace, které z místnosti odsávají, a jestli nejsou netěsná komínová dvířka. Nastavení komína je řešení tam, kde je opravdu příčinou geometrie, ne v každém případě, kdy dům kouří.

Nejrychlejší cesta je nerezový nástavec na komín. Na komínovou hlavu se osadí kotvená deska s trubkovým dílem odpovídajícím průduchu a komín se prodlouží o půl metru i o dva metry podle potřeby. Výhoda je hmotnost a čas: nástavec nezatíží krov a udělá se během jednoho výjezdu. Nevýhoda je vzhled a nutnost kotvení, protože nezakotvený nástavec je nad hřebenem plachta.

Vyzdění dává smysl tam, kde se komín zvyšuje jen o pár desítek centimetrů a kde má zůstat jednotný vzhled, typicky na starších domech s režným zdivem nebo v památkově citlivé zástavbě. U pražských Hradčan a podobných lokalit řešíme spíš tuhle variantu, protože nerezová trubka nad barokní střechou nikoho nepotěší.

V obou případech se s nastavením zároveň řeší hlava, protože se stejně otevírá: dostavěná nebo nastavená hlava se rovnou omítne, osadí se krycí deska s okapničkou a případně stříška. Dělat to na dvakrát znamená lézt na střechu dvakrát.

Komínová hlava je nejnamáhanější místo celé stavby. Zvenku ji bije déšť a mráz, zevnitř ji hřejí spaliny. Rozdíl teplot mezi vnitřkem průduchu a povrchem zdiva bývá v zimě přes 100 stupňů a materiál na to reaguje. Klasická vápenocementová omítka to vydrží nějakou dobu, pak popraská, do trhlin se dostane voda, v mrazu zmrzne a odtrhne další kus.

Když komín zatéká, projeví se to skoro vždycky až dole. Vlhká skvrna na omítce v podkroví, mapa na stropě vedle komínového tělesa, opadaná omítka ve sklepě u vybíracích dvířek. Lidé pak hledají díru ve střeše, ale voda přišla hlavou komína a stekla uvnitř zdiva. Zdivo nasáklé vodou navíc přestává izolovat a komín začne studit, což zase zhorší tah. Jeden problém tak vyrábí druhý.

Opravená hlava má mít krycí desku s přesahem a okapničkou, aby voda odkapávala vedle tělesa a netekla po omítce, spáry vyplněné a povrch z materiálu, který snese teplotní cyklus. Vyspádovaná deska je detail, na kterém stojí životnost celého komína, a přitom je to poslední věc, na které se u stavby šetří.

Jak oplechovat komín je vlastně otázka na to, jak vodu odvést, ne jak ji zastavit. Voda po střeše teče shora dolů a kolem komína ji musí něco obejít. Nad komínem se dělá rozháněč nebo úžlabí, po stranách boční lemování, dole čelní lemování zavedené na krytinu. Horní hrana lemování se zapouští do vyfrézované drážky ve zdivu a zajišťuje závětrnou lištou. Tomu se říká mechanický spoj: drží tvarem, ne lepidlem.

Jak utěsnit oplechování komína je pak doplňková otázka. Trvale pružný tmel patří do drážky jako doplněk mechanického spoje, aby do ní nezatékalo, ale nesmí ten spoj nahrazovat. Silikon nanesený na spáru mezi plechem a omítkou vydrží jednu, dvě sezony. Pak se odtrhne, protože plech pracuje s teplotou jinak než zdivo, a vznikne kapsa, ve které voda stojí. Setkáváme se s komíny, kde je silikonu několik vrstev přes sebe a zatéká pod ně všemi.

• Boční lemování vytažené dostatečně vysoko na svislou stěnu komína
• Horní hrana zapuštěná do drážky ve zdivu, ne jen přiražená k omítce
• Závětrná lišta, která drží horní hranu mechanicky
• Rozháněč nad komínem, aby voda tekoucí ze hřebene komín obešla
• Čelní lemování zavedené na krytinu, ne pod ni proti směru vody
• Materiál plechu sladěný s krytinou a s okolními prvky, aby se kovy nepraly
• Tmel jako doplněk drážky, nikdy jako jediné těsnění

Když je krytina jen po obvodu komína rozřezaná a spára zalitá tmelem, není to oplechování. Je to odklad. Při první silnější bouřce se voda dostane pod krytinu a najde si cestu do krovu.

Komínová stříška má dva úkoly: nepustit do průduchu déšť a sníh a zabránit ptákům ve stavbě hnízda. Obojí je reálný problém. Voda padající přímo do průduchu smáčí saze a ty pak nasáknou do zdiva, na jaře zase pravidelně vytahujeme z hlavic hnízda, která komín ucpou úplně.

Zároveň platí, že špatně zvolená komínová hlavice tah dusí. Když je stříška posazená nízko nad ústím, spaliny musí ostře změnit směr a odpor roste. Pravidlo je jednoduché: volná výška mezi ústím a spodní hranou stříšky má odpovídat zhruba rozměru průduchu, aby zůstal alespoň stejný průřez pro odchod spalin. U průduchu 200 mm to znamená, že stříška posazená 5 cm nad ústím je špatně.

Jemné mřížky proti ptákům jsou další častý viník. Vypadají jako drobnost, ale u topení dřevem se do nich během sezony chytnou saze a průřez se zavře. Když už síť, tak s velkými oky a s tím, že se při každém čištění zkontroluje. U kondenzačního kotle se stříška většinou vůbec neosazuje, protože vlhké spaliny by na ní kondenzovaly a v mrazu namrzaly.

Ke komínu se musí dát dostat pravidelně, ne jen jednou při stavbě. Tam, kde se kontroluje a čistí shora, patří na střechu výlez, stupně a komínová lávka v takové výšce, aby se ke hlavě dalo bezpečně postavit. U starších domů to často chybí a jedinou cestou zůstává lano.

Strmé střechy, komíny ve světlících pražských činžáků, plechové krytiny po dešti: to jsou situace, kde stavět lešení kvůli jedné hlavě nebo kvůli oplechování nedává smysl ani časově, ani cenově. Ke komínu se dostaneme lanovou technikou, materiál si vytáhneme nahoru a práci uděláme na místě. Kolem domu přitom nestojí konstrukce několik týdnů a nezasahuje se do zahrady.

Lešení má smysl tam, kde se stejně dělá celá střecha nebo fasáda, nebo když jde o rozsáhlejší vyzdívku hlavy s velkým množstvím materiálu. V ostatních případech se ptáme jinak: kdo je blíž, ten jede, a vezme s sebou lano.

Než zavoláte kvůli výšce nebo zatékání, vyfoťte komín ze země i z okna sousedního patra a připojte fotku vlhké skvrny uvnitř. Z těch tří snímků obvykle poznáme, jestli je problém v hlavě, v oplechování, nebo ve výšce.