Dehet v komíně a hořící saze: jak vzniká a jak ho dostat ven

Dřevo nehoří jako celek. Nejdřív se z něj odpaří voda, pak se uvolní hořlavé plyny a dehtové látky a teprve nakonec dohořívá dřevěné uhlí. Aby se ty plyny opravdu spálily, potřebují teplotu a kyslík. Když je nedostanou, projdou spotřebičem neshořelé a odejdou do komína.

V průduchu je pak rozhodující jediná věc: teplota stěny. Dokud jsou spaliny dost teplé, letí ven. Jakmile klesnou pod rosný bod, tedy zhruba pod 50 až 60 stupňů u spalin ze dřeva, srazí se voda a s ní i dehtové látky. Ty se přilepí na stěnu průduchu a při dalším topení se zapečou. Tak vzniká vrstva, která nemá s běžnými sazemi moc společného.

Vlhké dřevo je za tímhle nejčastěji. Čerstvě pokácené dřevo má vlhkost kolem padesáti procent a podstatná část energie z něj se spotřebuje na odpaření vody místo na topení. Teplota v ohništi klesne, spaliny jsou chladné a mokré a průduch dostane přesně to, co nemá.

• Vlhké dřevo nad 20 procent vlhkosti, špatně skladované nebo sušené jen jednu sezonu
• Dušení spotřebiče: přiškrcený přívod vzduchu, aby dřevo vydrželo přes noc
• Studený komín vedený po vnější stěně nebo neizolované těleso na chalupě
• Předimenzovaný průduch, ve kterém se spaliny zpomalí a ochladí
• Přetápění spotřebiče měkkým jehličnatým dřevem s vysokým obsahem pryskyřice
• Spalování odpadu, natřeného dřeva, dřevotřísky nebo papíru ve větším množství

Saze jsou sypký černý prach. Drží se volně na stěně, dají se vymést kartáčem a spadnou do půdice, odkud se vyberou. To je běžný provozní nános, který kominík odstraní za pár minut.

Dehet je něco jiného. Začíná jako lepkavý hnědý povlak, který se dá ještě seškrábat, a postupně tvrdne do lesklé černé krusty, které se říká glazura. Ta drží na zdivu jako smalt a kartáč po ní jen sklouzne. Glazura má navíc vysokou výhřevnost: je to v podstatě palivo natažené v tenké vrstvě po celé výšce komína, v perfektním kontaktu se vzduchem, který průduchem proudí.

Z toho plyne to podstatné. Zanesený komín od sazí je otázka průchodnosti a tahu. Zadehtovaný komín je otázka požáru. Rozdíl mezi tím, jestli vám kominík řekne „vymetu to" nebo „tohle musí ven frézou", není o pečlivosti, ale o tom, v jakém stavu je vrstva uvnitř.

Většinu z toho poznáte sami, ještě než někoho zavoláte.

• Z revizních dvířek nebo z půdice teče hnědá lepkavá tekutina, hlavně po deštivém období
• Na zdivu u komína jsou hnědé mastné skvrny, které prosakují i přes omítku a malbu
• V okolí komína je cítit ostrý štiplavý zápach, i když se netopí
• Vnitřek průduchu je při pohledu shora nebo dvířky lesklý a černý, ne matně černý
• Tah se během sezony postupně zhoršuje a spotřebič jde hůř rozdělat
• Sklo kamen se zatahuje rychleji než dřív a povlak se hůř otírá
• Kominík při čištění hlásí, že kartáč prokluzuje a nános se nedaří strhnout

Hnědá tekutina na omítce vedle komína není vlhkost ze střechy. Je to kondenzát nasycený dehtem, který prošel zdivem. Když ho vidíte, komín už má problém delší dobu.

Jak dlouho hoří saze v komíně, závisí jen na tom, kolik je uvnitř paliva. Tenký nános může dohořet za pár minut. Silná dehtová vrstva po několika sezonách nešetrného provozu dokáže hořet desítky minut a při velkém množství i několik hodin. Charakteristický je hukot v komíně, jiskry a plameny šlehající z ústí a rychle rostoucí teplota tělesa.

Teploty při vyhoření sazí se běžně uvádějí kolem tisíce stupňů, u dehtové glazury i výš. Zděný komín na to není stavěný. Prudké zahřátí vytvoří teplotní šok, spáry a zdivo popraskají a vzniknou trhliny, které mnohdy nejdou vidět zvenku. Právě přes ně pak spaliny a jiskry unikají do konstrukce, nejčastěji na půdu, ke krokvím a k trámům zapuštěným do zdiva. Většina požárů domů od komína nevzniká přímo v průduchu, ale právě takhle.

U vložkovaných komínů rozhoduje materiál. Nerezová vložka určená pro tuhá paliva má být dimenzovaná tak, aby vyhoření sazí přežila, a montuje se s předepsaným odstupem od hořlavých konstrukcí. Vložka určená pro plyn tuhle odolnost nemá a plastová vložka pro kondenzační kotel se při takové teplotě jednoduše roztaví. To je hlavní důvod, proč se plast nesmí použít nikam, kde by se jednou mohlo topit dřevem, i kdyby to bylo levnější.

Po každém komínovém požáru je revize spalinové cesty povinná. Není to formalita: komín po vyhoření sazí může vypadat netknutě a přitom mít uvnitř prasklinu, přes kterou příště chytne krov.

Kdy chytnou saze v komíně, se nedá naplánovat. Obvykle to přijde při silnějším zátopu do zaneseného průduchu nebo při rozdělávání ohně naostro po delší době. Postup je krátký a je dobré ho znát dřív, než ho budete potřebovat.

• Volejte 150. Hořící saze jsou požár, i když nikde není vidět plamen v místnosti.
• Uzavřete přívod vzduchu do spotřebiče a zavřete dvířka, aby oheň dostal co nejmíň kyslíku.
• Odstraňte hořlavé věci od komínového tělesa ve všech patrech a hlavně na půdě.
• Kontrolujte půdu a prostupy stropem. Teplo se šíří tělesem, ne jen průduchem.
• Nikdy nehaste vodou. Litr vody se v rozžhaveném komíně změní na zhruba 1700 litrů páry a tlak komín roztrhne.
• Nezkoušejte to shodit shora ani vymetat za provozu, na střechu při požáru nelezte.
• Po uhašení komín nepoužívejte, dokud ho někdo neprohlédne a nevydá revizní zprávu.

Zásahová jednotka saze obvykle nechá řízeně dohořet a hlídá okolí a konstrukce. Vypadá to pasivně, ale je to bezpečnější než komín zchladit vodou a rozlomit.

Měkký, ještě lepkavý nános jde dolů mechanicky. Používají se ocelové kartáče, škrabky a řetězové hlavy zaváděné shora, u větších průduchů i rotační nástroje. Je to prašná práce a okolí se zakrývá, u nás se odsává přímo u otvoru, aby prach nekončil po celém bytě.

Tvrdou glazuru mechanika sama nedá. Tam přichází na řadu fréza. Řetězová frézovací hlava se zavede do průduchu a krustu strhne až na zdivo, přitom průduch zároveň zarovná a rozšíří. U starých komínů po uhlí se to často spojí s vložkováním: nejdřív se průduch zbaví dehtu a rozšíří, pak se do něj osadí vložka správného průměru. Tím se problém neřeší jen jednou, ale i do budoucna, protože v užším a hladkém průduchu spaliny nestihnou vychladnout.

Vypalování komína je krajní řešení, ne běžná údržba. Přichází v úvahu, když pevné usazeniny nejde odstranit jiným způsobem. Provádí ho pouze oprávněná osoba, tedy kominík nebo revizní technik spalinových cest, a vlastník stavby to musí předem oznámit místně příslušnému hasičskému záchrannému sboru, obvykle několik pracovních dnů dopředu. Domácí vypalování „na zkoušku" je přesně ten scénář, po kterém se dům rekonstruuje.

Ať se dehet dostane ven jakkoli, po zásahu se řeší i příčina. Když zůstane vlhké dřevo a přiškrcený přívod vzduchu, je průduch za dvě sezony ve stejném stavu. Co kvůli komínu otevřeme, to sami zavřeme, a stejně tak nedáváme ruce pryč od toho, proč se dehet vůbec dělal.

Dehtu se dá předejít provozem, ne technikou. Rozhodují dvě věci: čím topíte a jak topíte.

Dřevo má mít vlhkost pod 20 procent. To znamená štípané, uskladněné pod střechou s prouděním vzduchu a sušené nejmíň dva roky, u tvrdého dřeva spíš déle. Vlhkoměr na dřevo stojí pár stovek a je to nejlevnější prevence, jakou si můžete koupit. Suché dřevo o vlhkosti kolem 20 procent má zhruba dvojnásobnou využitelnou výhřevnost oproti čerstvému, takže ho spálíte míň a komín zůstane čistý.

Druhá věc je způsob topení. Zatápět se má rychle a naostro, ideálně shora, aby se komín co nejdřív prohřál. Přívod vzduchu se přiškrcuje až ve chvíli, kdy dřevo hoří jasným plamenem, a nikdy ne na doraz. Klasické „přiložím a zavřu na noc" je přesně ten režim, který dehet vyrábí, protože dřevo hodiny doutná při nízké teplotě.

• Vlhkost dřeva pod 20 procent, sušené nejmíň dvě sezony pod střechou
• Zatápět rychle a shora, komín prohřát dřív, než se začne škrtit vzduch
• Nikdy nedusit spotřebič na doraz kvůli tomu, aby dřevo vydrželo do rána
• Přikládat menší dávky častěji místo jedné velké dávky na dlouho
• Nespalovat odpad, natřené dřevo, dřevotřísku ani větší množství papíru
• Držet lhůty čištění: u tuhých paliv při celoročním provozu třikrát za rok
• Při podezření na nános nechat průduch projet kamerou, ne čekat na sezonu